Jak jsem se po dvanácti letech rozhodla vzdát pracovních jistot a vyrazila vstříc tomu, co mě naplňuje…

Já to vážně udělala! Po 12ti letech jsem dala výpověď a jdu svou cestou. Je první týden, kdy jsem “volná”, sedím v krásné kavárně a píšu tento článek…

Když jsem v březnu 2007 nastupovala do banky, tak jsem byla šťastná jako blecha. Já v bance? Ty bláho! Hned jsem se vyfešákovala, abych dodržela dress code  – sukně po kolena, halenky bez výstřihu, žádné zářivé barvy…  Dokonce jsem jednou přišla s tříčtvrtečníma kalhotama a hnali mě, abych se převlékla 🙂 Joooo to bylo dvanáct let zpět. Dnes už to není tak přísné a především posledních šest let, kdy jsem byla na jiné pozici, tak jsem často nosila zářivé barvy a šaty všech tvarů.

Pamatuji si, že jsem si v roce 2008 řekla, že mě bude znát celá banka – jen taková myšlenka, představa, nad kterou jsem se pousmála a zapomněla na ni. Nedávno jsem si na ni vzpomněla a znovu se musela usmát – ovšem tentokrát tomu, jaká je síla myšlenek a přání. Tím, že jsem byla tři roky za Prahu s kanceláří na centrále a poté tři roky za Jižní Moravu, tak “Rathausovou” znali vážně téměř všichni 🙂

Je pravda, že jsem byla dříč a blázen, který věci rád posouval dál, dělal věci jinak, hledal cestu, díval se na věci pozitivně a stále se usmíval :-).  Možná proto se mi dařilo a nutno říci, že jsem milovala svou práci. Každý den jsem se do práce těšila a tím, že jsem podporovala velké regiony, tak jsem se setkávala s velkým množstvím lidí a to mě bavilo úplně nejvíc.

 Foto je z roku 2006 🙂

Ovšem pak to začalo být stále stejné a bylo více věcí, se kterými se “nová Jana” nemohla ztotožnit… Jednoho dne jsem si uvědomila:

“Co chceš komu dokazovat? Je to opravdu to, co v životě chceš…?”

Byl to takový AHA moment, který předcházel tomu, že jsem na sobě pracovala a našla to, co mě naplňuje, svou životní cestu, kterou popisuji v mém příběhu.

Teď by si člověk mohl říct, že je hotovo. Ovšem tak jednoduché to nebylo. Rozumějte – opustit pracovní jistoty, ne zrovna malou výplatu a jít do neznáma? No ty bláho! Vnitřně jsem to věděla, ovšem rozum mi tam stále říkal, že jsem se zbláznila… Takže jsem to měla v hlavě asi rok a půl než jsem to vážně udělala.

A co mě přimělo k tomu, že jsem výpověď dala?

1.        Jednoduše už jsem nemohla dál dělat něco, co mě nenaplňuje. Nebyla bych upřímná a fér sama k sobě a k lidem, se kterými jsem pracovala

2.        Místo abych nadávala, co vše je špatně a jak mě to přestalo bavit, tak jsem se podívala na to, co můžu změnit a udělat jinak. Hledala jsem cestu a podívala se na to, co pro nás změna znamená…

V knížce “Bohatý táta, chudý táta” Robert Kiyosaki krásně popisuje, abychom se na vše dívali “JAK si to můžu dovolit”…

Také je krásná knížka – bajka “Kam zmizel můj sýr”, která vede odlehčeným způsobem k zamyšlení, co se týče změn v životě

3.        Velkou oporou a podporou je manžel David, který věří ve mě a v to, čemu se věnuji

4.        Samozřejmě s tím souvisí i peníze. Ovšem když jsem si přestala stále něco dokazovat a zahánět smutek nakupováním, tak jsem si uvědomila, že mi stačí málo a najednou nemám potřebu si stále něco kupovat. Teď si můžete říct,  že to je hezké, ovšem štěstí se nenajím :-). Se změnou přichází i to, že člověk neutrácí za blbosti a šetří…  Jak říkala babička “korunka ke korunce” 🙂 A pak také ve výše zmiňované knížce Robert Kiyosaki popisuje, jak vypadnout z “krysího závodu” – pro někoho těžké čtení, ovšem toto je parketa Davida. Takže brzy se můžete těšit na jeho semináře na toto téma, budu vás informovat 🙂 .

5.        V poslední řadě je důležité  “ustát” své okolí, kdy je mi jasné, že spousta lidí mě nepochopí, což je v pořádku.  Není třeba mě vždy chápat – důležité je, že chápu sama sebe a jsem šťastná :-).  Každý má svůj život, který žije dle svého a stačí jen respektovat, že to mám holt jinak.

Závěrem bych řekla, že toto vše je cesta. Dříve bych našla stopadesátmilion důvodů, proč to nemůžu udělat a byla bych v módu, kdy jen nadávám. Ovšem každá jedna malá změna myšlení a věcí v životě se skládá…

Jsem ráda, že jsem udělala vždy malé něco, než velké nic…

A víte, co je zábavné?  Když se mě lidé ptají a jak to mám vše přesně vymyšlené, udělané a tak.  No a já na to nedokážu odpovědět – poprvé v životě dělám to, co cítím a vím, že se vše skládá…  Ti, kdo mě znají, tak vědí, že věřím v pozitivní myšlení a sílu vesmíru… A ono to vážně funguje! Jak jsem se rozhodla, tak se mi v životě začali objevovat úžasní lidé, zajímavé nabídky, otevírá se spousty dalších možností a do života mi přichází krásné události, ve které jsem už ani nedoufala…

Takže důležité je věřit a být svůj 🙂

Jana